Ani
Někdejší hlavní město bagratovské Arménie Ani je dnes melancholickým, téměř opuštěným místem. Rozprostírá se na planině, kterou odděluje od dnešní Arménie mohutná rokle vyhloubená řekou Arpa Cayi.
Od zbytku Turecka oddělují město dva říční přítoky. Arméni byli mistři ve zpracování kamene. Dokladem toho jsou opevnění, střežící severní nechráněnou stranu planiny, a kostely za hradbami s krásnými kompozicemi ze směsi načervenalého pískovce a tmavší vulkanické rudy. Již v předkřesťanské době zde existovalo osídlení soustředěné kolem citadely. Ta stála nedaleko nejjižnějšího konce planiny.
Jméno Ani je pravděpodobně zkomoleninou jména perské bohyně vody Anahit, která patřila k hlavním arménským božstvům. Město poprvé vstoupilo do dějin po usazení arménského klanu Gamsarkanů, který sem přišel v 5. st. Díky tomu, že Ani leželo na hlavní východo-západní trase karavan, město prosperovalo a největšího rozkvětu dosáhlo r. 961, kdy Adhot III., pátý vládce v linii bagratovských králů Arménie, přesunul hlavní město říše z Karsu do Ani. Po tři následující generace, za vlády Ashota, Smbata II. a Gagika I., se království i jeho hlavní sídlo těšilo z bohatství a rozkvětu. Překrásné město Ani s populací přes 100 000 směle konkurovalo jak Bagdádu, tak Konstantinopoli. V pol. 11. st. sehrály osudovou roli vnitřní boje o nástupnictví společně s nábožensky motivovaným nepřátelstvím Byzantinců.
Tento vývoj vedl k oslabení moci Bagratidů a k uchvácení města r. 1045. V té době také byly zničeny obranné valy, a tak mohli v r. 1064 vládu nad městem bez větších obtíží převzít Seldžukové. Po pádu Seldžuků se ani ne za století vrátili Arméni podporovaní mocným gruzínským královstvím. Po více než dvě následující staletí vládly sice oslabené, ale stále zpola nezávislé Arménii klany Pahlavuni a Zachariad, které zde vybudovaly další kostely a kláštery. Mongolské nájezdy ve 13. st., silné zemětřesení r. 1319 a přesměrování obchodních tras znamenaly pro Ani i pro jeho zázemí smrtící rány. Po těchto událostech bylo město zcela opuštěno a zůstalo zapomenuto až do 19. st.
Obrovité hradby Ani pocházejí z konce 9. st. Ozdobeny nesčetnými věžemi jsou viditelné ze vzdálenosti několika kilometrů. Do areálu se vstupuje jedinou dochovanou z původních čtyř bran, Aslan Kapisi. Kostel Spasitele byl postaven v l. 1034 - 1036. R. 1957 byla polovina uťata bleskem, takže stavba ze strany vypadá velmi zvláštně. Stavba je zdobena jemnými reliéfními kříži a arménskými nápisy. Ve výšce tří metrů je možno vidět na vnější zdi křížový vlys zdobící pravoúhlé pozadí. Jde o pěkný příklad typického arménského chačkaru, reliéfní výzdoby, která dala jméno i pohoří Kačkar.
Kostel Tigran Honenst je řeholní kostel sv. Jiří Iluminátora. Jedná se o nejlépe dochovanou památku v Ani. Kostel s neobvyklým pravoúhlým půdorysem rozděleným na tři části (chrámová předsíň s kolonádou nevydržela) nechal v r. 1215 postavit zbožný kupec a šlechtic. Půdorys dokazuje významný gruzínský vliv na Ani ve 13. st., ale protože tento kostel patřil k ortodoxní církvi, nikoli k arménské apoštolské církvi, konaly se zde náboženské obřady. Exteriér kostela stále zdobí jemné reliéfní práce, zvířecí motivy a na jižní straně sluneční hodiny, které jsou obvyklým arménským dekoračním prvkem. Kostel je ale především známý díky freskám. Jsou jediné, které se v Ani dochovaly. Fresky pokrývají interiér a rozprostírají se kolem dnešního vchodu. Ten kdysi býval jednou ze stěn chrámové předsíně. Najdeme zde scény jak z raného období křesťanství v Arménii, tak i epizody ze života obyčejných lidí. Jakmile vstoupíte do první ze tří částí hlavní chrámové lodě, spatříte po pravé straně nižší řadu obrazů - Soud sv. Jiří králem Trdatem III., Umučení Hrpsime a Utrpení sv. Jiří. Po levé straně jsou scény ze života krále Trdata. Transept je vyzdoben výjevy ze života Krista. Na jižní straně je zvěstování, Narození, Vstup do Jeruzaléma a Snímání z kříže. Na severní straně je Vzkříšení Lazara a Apoštoly.
Klášter panen stojí na skalním převisu nedaleko řeky. Ve srovnání s chrámem Tigran Honents je tato stavba jen malou rotundou s kaplí. Kousek dále jsou zbytky starého mostu.
Katedrála je nápadná svými elegantními proporcemi. Byla vystavěna v l. 989 - 1010 a za svůj vznik vděčí Trdatu Mendetovi, který rovněž opravoval zemětřesením poškozený chrám Aya Sofia v Konstantinopoli.
Budova je překvapivě prostá, s pravoúhlým půdorysem, se slepými arkádami typickými pro arménské kostely a nemá vnější apsidu. Klenbu chrámu kdysi podpíraly mohutné pilíře, ale ty již před dávnou dobou zmizely.
Menücehir Camii je nejstarší seldžuckou mešitou v Anatólii. Byla založena již při příchodu Seldžuckých Turků do Anatolie. Mešita postrádá mihrab (výklenek ukazující směr k Mekce) a její intarzovaný mozaikový strop a střídající se červené a černé kamenné zdivo ukazují na přítomnost směsice prvků z dřívějších staveb. Na několika místech se dochovaly nápisy - citáty z Koránu.
Na jižním konci trojúhelníkového okrsku stojí citadela, ze které je krásný výhled na okolí a na klášter pod pevností. Klášter stojí v ostré křivce rokle vyhloubené řekou. Bohužel tato část Ani zatím není přístupná návštěvníků
Na severní straně citadely stojí druhý kostel sv. Jiří (Abighrantes), postavený v roce 1040. Tato rotunda se nepodobá žádné jiné stavbě v Ani - místo slepých arkád je dvanáctistranný exteriér doplněn funkčními zapuštěnými kryptami, které se střídají se šesti zaoblenými vnitřními nikami. Tento kostel patří k nejlépe dochovaným v Ani, zůstal téměř nepoškozen a uvnitř jsou i zbytky fresek a na vnějších stěnách arménské nápisy.
Třetí kostel sv. Jiří (Gagik I.) je z r. 998. Poškozená budova je jednou z největších ve středověké Arménii, ale reliéfní výzdoba inspirovaná rotundou ve Zvartnotsu v Arménii ze 7. st., se zhroutila téměř okamžitě a dnes jsou zde jen vnější stěny a pahýl obrovitého sloupu.
