Klášter Sumela
Na počátku byzantské éry bylo budováno mnoho klášterů v horách za Trabzonem. Mnoho klášterů tehdy zastávalo i funkci vojenskou, protože ležely v blízkosti jižních hranic. Nejvýznamnějším a nejslavnějším klášterem byl klášter Sumela, těsně přiléhající ke stěně útesu.
Jméno Sumela je pontsko-řeckou zkráceninou a zkomoleninou Panayia tou Melas neboli Panna černé skály, ale tento název se překládá také jako Klášter Černé panny. Černá panna byla uctívána nejméně od r. 385, kdy sem athénský mnich Barnabáš přišel s ikonou, o které tvrdili, že ji namaloval sv. Lukáš. On a jeho synovec objevili jeskyni u úzké skalní římsy na cestě nahoru po téměř kolmé palisádě a umístili ikonu do svatyně v jeskyni. Klášter vyrostl kolem svatého obrazu na poč. 6. st., ale velká část dnešních staveb pochází ze 13. a 14. st., kdy byla Sumela úzce spjata s Trabzonským královstvím.
Tehdy se tady také konaly některé korunovace Komnenovců. Klášter Sumela byl urychleně vyklizen v r. 1923 spolu s ostatními ortodoxními řeckými institucemi v Pontu. O šest let později postihl klášter požár. R. 1931 se do kláštera vrátil jeden z mnichů a vyzvedl množství ukrytých pokladů, včetně svaté ikony, která je dnes uložena v muzeu Benaki v Athénách. Vedlejší silnice dlouhá 23 km vede nahoru do Altindere. Nabízí mnoho krásných výhledů na krajinu kolem kláštera s borovými lesy. Klášter se tyčí v nadm. výšce 1200 metrů na horním konci údolí.
Okolí Sumely tvoří národní park. Vlastní klášter je spojen s dnem údolí kluzkou lesní cestou, po které trvá výstup cca půl hodiny. Vystoupá se po vstupním schodišti, projde bránou a vystoupí se na centrálním nádvoří s mnišskými celami a ubytovnami umístěnými na pravé straně a kaplí a jeskynní svatyní na levé straně. Většina někdejších obytných oblastí je dnes nepřístupná, protože prodělává restaurační práce. Interiéry jsou velmi poškozené zloději a vandaly. Hlavní jeskynní svatyně je zablokována ze strany nádvoří stěnou, z níž vyčnívá apsida menší kaple. Jsou zde fresky pokrývající každou volnou plochu. Ty nejstarší pocházejí ze 14. st., méně vydařené jsou přídavky z l. 1710, 1740 a 1860.
