Historie Istanbulu
Město se rychle rozvíjelo a stalo se úspěšným obchodním centrem. Již za sto let po svém založení však padlo do rukou Peršanů. Po zažehnání perské hrozby se tu střídavě pokoušely získat vliv Sparta a Athény, protože Byzantion ovládal obchod s černomořskou oblastí, tak důležitý pro Řecko. V řecké bratrovražedné válce se městu podařilo udržet samostatnost. Král Filip II. Makedonský po tři léta město marně obléhal. I za vlády jeho syna Alexandra Velikého si uchovalo autonomii. Byzantion existoval 850 let, do konce 2. st. n. l., kdy byl dobyt Římany, kteří ho přejmenovali na Augusta Antonia. Město bylo při bojích téměř úplně zničeno a Římany znovu postaveno.
R. 330 Konstantin Veliký zvítězil nad Liciniem a přejmenoval město na Konstantinopolis. Tento název nového hlavního města Byzantské říše se udržel po další 1123 let. Byzantská říše prožívala období prosperity a Konstantinopolis se stala střediskem bohatství a moci této části východořímské říše. Ze všech částí impéria se stěhovaly bronzové a mramorové pomníky, nesmírně cenná mistrovská díla nejznámějších umělců, do nového města, které se pětinásobně rozrostlo. Z této nejstarší doby římské a byzantské říše se dochovalo jen velmi málo památek: hippodrom, založený r. 203 Septimiem Severem, Konstantinův sloup a Valentův akvadukt.
Rozlohu a ráz města dodnes určuje mohutná, více než šest a půl kilometru dlouhá Theodosiova zeď, postavená v 1. pol. 5. st. Konstantinopolis prožívala ta vlády císaře Justiniána svůj zlatý věk. Po porážce povstání, při němž bylo na Hippodromu zmasakrováno více než 30 000 lidí, vybudoval Justinián z Konstantinopole nejhonosnější a největší metropoli tehdy známého světa. Žilo zde na půl miliónu obyvatel. Kultura římská, helénská a orientální se zde měla spojit v jedinečné a neopakovatelné umělecké dílo. Z té doby pocházejí kromě kostelíka sv. Sergia a Bakcha i chrám Hagia Eirene a cisterny Yerebatan Sarayi a Binbir Direk. Na prvním místě však dodnes o moci a velikosti Justiniánovy epochy svědčí Hagia Sofia, chrám Boží moudrosti. Tehdy to byl největší chrám na světě. Byzantští vládci si zde samozřejmě nechali postavit svůj palác. Z této monumentální stavby se na původním místě nedochovalo nic. Jeho pozůstatky a sloup, roztroušené v istanbulských mešitách a v paláci Topkapi Sarayi, podávají alespoň přibližnou představu o jeho kráse. V benátském chrámu sv. Marka existuje řada mramorových hlavic, které se sem dostaly na galérách benátské republiky a pocházejí nejspíš z některého z císařských paláců.
Ve 12. st. císařové Posvátný palác úplně opustili. Oblíbili si jiné sídlo, tzv. Vlachernský palác, nedaleko Zlatého rohu a poblíž hradeb. Vojenská moc byzantských vládců zabránila mnoha pokusům o dobytí města, s jedinou výjimkou krátkého latinského království ve 13. st., kdy bylo město okupováno za 4. křížové výpravy. V r. 1204 dolehla na Konstantinopolis nejtěžší rána v její historii před definitivním zánikem: pod vedením benátského dóžete Enrica Dandola a za podpory benátské flotily překonala vojska 4. křížové výpravy pobřežní zeď Zlatého rohu a během 58 denního drancování oloupila nejbohatší město tehdejšího světa o jeho nezměrné umělecké poklady. Po pádu latinského království prožilo město za vády Palaiologovců pozdní rozkvět. Z tohoto období pocházejí nádherné cykly mozaik a fresek v chrámu Spasitele v Choře a v kostele Bohorodičky Pammakristos. Byzantské říši bylo dopřáno celkem 1123 let a 18 dnů života. Její obyvatelé se pokládali za Římany, svůj stát nazývali římskou říší, či prostě Římem. Hovořili řecky a čerpali ze všeho nejlepšího, co světu zanechala řecká antika. Všech 88 byzantských císařů se věrně hlásilo k odkazu Caesara a Augusta. Ideologie impéria byla zdánlivě prostá: jeden Bůh, jeden svět, jeden císař. Říše znala takové vymoženost, jako cestovní pasy k návštěvám okrajových provincií, polní vojenské nemocnice, poštu, dálkovou signalizaci, a měla dokonce rozvětvenou a účinnou tajnou službu, jejímž prostřednictvím se do Konstantinopole sbíhaly zprávy o dění i v těch nejodlehlejších koutech státu. Naopak z Konstantinopole se do všech stran říše i daleko za její hranice šířil byzantský životní styl - okázalost a nádhera, protokol, vznešené tituly. Vládci střídající se na zlatém císařském trůnu se opírali o tradice křesťanství, státní církev, jíž byli hlavou a o řečtinu, řeckou kulturu, vědu a umění. Imperiální znak - dvouhlavý orel - se zdál neotřesitelný.
Osmanské kmeny překročily v r. 1354 Dardanely a poblíž Galipole poprvé vkročily na evropskou půdu. Počátkem 15. st. byla už Konstantinopolis pouhým křesťanským pravoslavným ostrůvkem v islámském moři. V r. 1452 byla během několika měsíců na evropském břehu Bosporu vybudována pevnost Rumeli Hisari a Konstantinopolis byla odříznuta od černomořského obchodu. Byzantinci se ocitli v pasti a Evropa jen nečinně přihlížela. Dne 29. května 1453 na město po dlouhém obléhání zaútočili janičáři, elitní sbory Mehmeda II. Fatiha. Tento největší turecký sultán, "dobyvatel světa na přelomu věků", jak ho charakterizoval jeho životopisec, se považoval za dědice Byzance a římských císařů a za hrdinu nové Alexandreidy. R. 1453 vjel Mehmed Dobyvatel na svém koni do chrámu sv. Sofie, který byl symbolem byzantské říše, a zahájil tak novou éru v historii města. Chrám sv. Sofie byl přebudován na mešitu a město přejmenováno na Istanbul. V proměnách panoramatu Istanbulu se od té doby zrcadlí proměnlivé dějiny osmanské říše. Stává se muslimským městem s nádhernými mešitami, jehlicovitými minarety a islámskými vysokými školami - medresami. Mění se v pravé orientální město s lidským hemžením mnohonárodnostního státu, s oddělenými čtvrtěmi pro Turky, Řeky, Armény, Židy a Evropany, s malebnými dřevěnými domy, zdobenými arkýři a v neposlední řadě se sultánovým palácem. Sultánové pokračovali ve stavbě města a hlavně jeho opevnění.
V 16. st. vybudoval Suleyman Nádherný řadu staveb, včetně Suleamanovy mešity, největší na světě. Doba Suleymana II. Nádherného byla dobou blýskavých drahokamů na turbanech a zakřivených šavlí, pštrosích per, hedvábných širokých kalhot a plášťů lemovaných sobolí kožešinou. Tehdy sultánové vládli impériu sahajícímu od Maroka na západě až po Kavkaz na východě, od Jemenu na jihu až po maďarské planiny na severu, a které západnímu světu téměř 400 let nahánělo děs a hrůzu. Dokladem této doby lesku osmanské říše jsou především stavby vynikajícího architekta Sinana z doby vlády Suleymana Nádherného. Ve svých kupolových mešitách geniálně rozpracoval v nejrozmanitějších formách motivy velkých vzorů Hagie Sofie. Na počátku 17. st. pak nechal Mehmed I. vystavět Modrou mešitu.
V 18. st. už nevznikalo tolik mešit, o to víc však bylo míst pro zpříjemnění života: elegantní pavilóny, rozkošné studny, luxusní venkovská sídla s vodními atrakcemi, nádherně malovanými a štukovanými stěnami a stropy. I když později říše upadala, budovali sultáni další honosné stavby, např. palác Dolmabahce, který nechal vybudovat sultán Abdulmecid I. a nechal jej vybavit vším myslitelným luxusem.
Po 1. sv. válce, kdy za Kemala Atatürka vznikla republika, bylo hlavní město přesunuto dále od řeckých hranic a stala se jím Ankara. Kosmopolitní charakter starého Istanbulu dnes z velké části zanikl. Ještě v 50. letech byl Istanbul metropolí, rozdělenou podle etnických skupin. Dnes se rozpadá především na čtvrti chudé a bohaté. Za vily a bungalovy na pobřeží Bosporu a Marmarského moře je požadováno nájemné a ceny pozemků v takové výši, při níž blednou i obyvatelé nejprominentnější hamburské ulice Elbchaussee. Podle odhadů bydlí přes 40% obyvatel Istanbulu v tzv. gecekondus, v oněch přes noc chaoticky postavených ubohých obydlích, z nichž většina nemá zaveden elektrický proud ani tekoucí vodu ani není připojena na kanalizaci. Sláva Istanbulu trošku upadla, ale není pochyb, že je stále největším a nejkrásnějším tureckým městem. Istanbul, dříve Konstantinopolis a ještě před tím Byzantion, byl 1600 let hlavním městem nejdříve byzantské a poté osmanské říše. Vládlo zde 120 císařů a sultánů. Istanbul je největší město Turecka, žije zde asi 12 miliónů obyvatel. Každoročně se do města přistěhuje více než 350 000 lidí. Do r. 1923 to bylo hlavní město země, a to jak říše Byzantské, tak Osmanské. Istanbul leží v Bosporské úžině, která odděluje Asii od Evropy a spojuje Černé moře s Marmarským. Město je rozloženo na dvou kontinentech, východní leží v Asii, západní v Evropě. Zátoka Zlatý Roh rozděluje evropskou část na staré a nové město. Staré město je sídlem historického Byzantia, Konstantinopole a Istanbulu. Staré město spojuje s novým Galatský a Atatürkův most. V novém městě stojí věž Galata, ze které je pěkný výhled na město a také náměstí Taksim s luxusními hotely. V novém městě také sídlí zahraniční zastupitelství a konzuláty. Město leží na ploše 5712 km2, což zahrnuje také Princovy ostrovy v Marmarském moři. V Istanbulu vládne středomořské klima, ale časté jsou studené fronty od Černého moře. Sníh zde padá pouhých 7 dní v roce. V Istanbulu je asi 3000 mešit. Pilný turista by měl navštívit nejméně 30 z nich. Jenže už první den zjistíte, že je to během jednoho nebo dvou týdnů prakticky nemožné.
